guláš, i s cibulí

Nemám rád syrovou cibuli. Nějak mi nesedí její vůně, to, že po ní člověk slzí, a ten křupavý zvuk v puse mě absolutně zvedá kufr. Netuším, kde se ve mně vzalo, že nemám rád syrovou cibuli. Jediné, co si dokážu vybavit, je, že v dětství po mně máma chtěla, abych pil podivný sirup z cibule. Naprosto odpornou chuť a nechuť k jeho požití si pamatuji dodnes, když zavřu oči. Možná tato stará vzpomínka je příčinou mého nekamarádského vztahu se syrovou cibulí.

Tento den je ale velmi významný. Šel jsem na kolo, jel dlouho a dostal hlad. Zastavil jsem v první hospodě, kterou jsem potkal, a jediné, co měli k jídlu, byl guláš s pěti knedlíky. Jak jsem byl vyhladovělý, úplně jsem zapomněl, že mi na stole přistane porce ozdobená, jak jinak než cibulí. Rozšířily se mi zorničky a na čele mi vyskočil, když jsem ji uviděl. Při pohledu na místní štamgasty jsem tam tu cibuli nemohl nechat, jinak bych možná dostal na budku. Řekl jsem si v hlavě, že je potřeba zkoušet nové věci, být statečný a hlavně se nerozbrečet. Vybalil jsem příbor ze zamotaného ubrousku a pustil se do toho. K mému velkému překvapení jsem celý guláš snědl, i s cibulí. A nebylo to tak hrozné, jak jsem si od dětství představoval.

Nechápu, co se stalo. Je možné, že už jsem velký kluk, nebo jsem k syrové cibuli dospěl a její chuť mi nevadí, nebo žijeme všichni v matrixu a to, co jsem jedl, nebyla cibule. Možná to ani nebyl guláš a vlastně jsem ani nebyl na kole, a všechno je jen iluze...

Každopádně je trasa moc hezká, sice trochu delší, ale nic, co byste nezvládli. Tak si ji někdy taky projeďte.